Sprint
Pohybové schopnosti výrazně podmiňují sprintérovu výkonnost. Základním předpokladem pro běhy na krátké vzdálenosti je míra talentu, která je v těchto disciplínách i poměrně velmi dobře „čitelná” na první pohled a mnohými technikami i snadno zjistitelná.Popis sprintu
Cílem sprintera je proběhnout závodní trať v co nejkratším čase. Základem rychlého běhu je jeden běžecký krok a jeho příslušné části: odraz, let a dokrok. Ač sprint je zdánlivě jen opakované úsilí maximálně rychlých kroků, je možno v bězích na krátké vzdálenosti rozlišit z vnějšího pohledu vzájemně se odlišující čtyři fáze:
- Nízký start
- Startovní rozběh (akcelerace)
- Běh na trati
- Doběh do cíle
Základní předpoklady pro běh
Pohybové schopnosti výrazně podmiňují sprintérovu výkonnost. Základním předpokladem pro běhy na krátké vzdálenosti je míra talentu, která je v těchto disciplínách i poměrně velmi dobře „čitelná” na první pohled a mnohými technikami i snadno zjistitelná.
Rozhodující pohybovou schopností disciplíny je rychlost v komplexním pohledu (reakční, akční, akcelerační i maximální), která se obtížněji rozvíjí než jiné základní tělesné schopnosti.
Velmi významné místo ve sprintérském výkonu zaujímá síla (odraz, délka kroku, frekvence), nejen dolních končetin. Speciální rychlostní vytrvalost pomáhá udržet maximální tempo běhu pokud možno po celou závodní trať.
Podle poměru projevů základních pohybových schopností lze sprintéry rozdělit na silové, frekvenční a technické běžce. První skupinu tvoří atleti silového pojetí s relativně pomalejším, avšak dlouhým běžeckým krokem v závislosti na jejich tělesné výšce. Frekvenční běžci dosahují maximální běžecké rychlosti četností základního cyklického pohybu – nejlepší i pět kroků za sekundu. Techničtí sprintéři vynikají na první pohled souladem obou základních komponent běhu, což je patrno zejména v jeho švihové podobě – tedy mají uplatnění především v delších sprintech.
Atletická historie
Ač by se zdálo z předcházejících částí textu, že výhodou rychlých běžců je vyšší postava, ve skutečnosti tomu tak nemusí být. Atletická historie sprintu jasně dokumentuje úspěšnost i výrazně velmi rozdílných typů. C. Lewis 188cm/80kg, I. Murchison 152cm/56kg, V. Rudolphová 187cm/59kg (všichni Američané) a Němka M. Gohrová 165cm/54kg – byli svého času nejen držiteli světového rekordu, ale poznamenali i významnou měrou vývoj disciplíny. Ukazuje se tedy, že tělesná výška není rozhodující, ovšem jen při maximální vrozené či obtížně získatelné pohyblivosti nervosvalových procesů.
Z hlediska morálně volných vlastností očekáváme a nacházíme u nejrychlejších atletů stabilnost nervové soustavy s výraznou regulací impulsů pohybu, dále houževnatost a cílevědomost. Psychická koncentrace na startu nejen v jeho okamžiku, ale i před ním, je zaměřena jednak na vyloučení všech negativních vlivů kolem závodníka a jednak na vlastní vnitřní spouštěcí mechanismus sprintéra v okamžiku startovního výstřelu.
V poslední době, při vzácné vyrovnanosti těch nejlepších, se posledně uváděná vlastnost ukazuje čím dál významnější a bývá tak rozhodujícím krůčkem k dosažení vítězství.
Sprint - klasifikace
Sprint patří mezi hladké běhy, na krátkých tratích se závodí v současnosti prakticky již jen na metrických tratích s rozpětím od 50 m do 400 m. Převážně jen v Americe se vlivem tradic běhá ještě občas i na yardové vzdálenosti.
Sprint - význam disciplíny
Rychlý běh je považován za jedno ze základních tělesných cvičení vůbec. V samotné atletice tvoří jednak samostatné disciplíny, jednak je základem výkonnosti skokanů i tréninkovým prostředkem prakticky všech atletů.
Všestrannost významu sprintu pak potvrzuje skutečnost, že běžecká rychlost je nezbytnou složkou mnoha dalších sportovních odvětví, především většiny sportovních her.
Sprint a techniky
Bývá členěna do čtyř na sebe navazujících fází:
- Nízký start se snahou sprintéra co nejrychleji opustit startovní bloky po výstřelu startéra.
- Akcelerace – postartovní výběh šlapavým způsobem běhu s cílem co nejrychlejšího dosažení maximální rychlosti (u vrcholových běžců na krátké vzdálenosti to bývá zhruba po 40m běhu).
- Běh na trati se snahou udržet maximální rychlost běhu švihovým způsobem – zákonitá doba poklesu běžecké rychlosti je závislá na míře sprintérské vytrvalosti závodníka (u vrcholových běžců klesá rychlost cca na 80m). Rozhodujícími faktory jsou frekvence běhu (u nejlepších kolem 5 kroků/sekundu) a délka kroku.
- Doběh do cíle s plynulým předklonem trupu na cílové čáře, většina současně zapažuje, přičemž maximální úsilí sprintera je orientováno až za vlastní cíl.